Historie

Bílkovské panství

K nejstarším známým rodům na jihozápadní Moravě patří i rod Ranožírovců s erbem jednoho jeleního parohu. Nejvýznamnějším z tohoto rodu byl Smil, později nazývaný z Bílkova.

Ve 30. nebo 40. letech 13. století se Smil a jeho bratři (Jaroš, Markvart, Ratibor a snad i Ranožír) velmi často pohybovali v okolí krále Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II. Smil také krále doprovázel v letech 1254-1255 na křížovou výpravu do východních Prus a v letech 1276-1278 byl mezi královými vyslanci, kteří vyjednávali ve Vídni druhou mírovou smlouvu s Rudolfem Habsburským.

Na přelomu 13. století začal Smil budovat v Bílkově své sídlo - hrad, po němž se poprvé jmenuje v listinách z roku 1253 a to je zároveň první písemná zpráva o Bílkově. Někdy je také uváděn jako datum první písemné zmínky rok 1238. Jde však pravěpodobně o omyl, při němž byla listina týkající se Ratibora z Bělkovic u Olomouce považována za doklad o Ratiborovi, bratrovi Smila z Bílkova a datum tak bylo posunuto o 15 let. Přesto se v roce 1988 uskutečnila v Bílkově oslava výročí 750 let založení obce.

Zároveň s hradem začali stavět Ranožírovci v Bílkově kostel sv. Jana Křtitele, jehož sakristie byla původně kaple s rodovou hrobkou.

Za Smilových dob vzrostl vliv i majetek rozvětveného rodu. Smil sám byl pánem rodového Rancířova, Bílkova a před rokem 1256 získal za zásluhy Zlatníky na Opavsku, které ještě toho roku prodal velehradskému kláštěru. V letech 1253-1277 byl Smil půrkrabím na Bítově. Naposledy se o Smilovi hovoří v listinách z roku 1279 a roku 1303 se uvádí už jako mrtvý.

Po Smilovi spravoval bílkovské panství Ješek. Pravděpodobně byl Smilovým synem. Ješkovou dcerou byla zřejmě Klára z Bílkova, jejímž prostřednictvím patrně přešlo bílkovské panství roku 1339 na pány z Hradce. Klára byla druhou ženou Oldřicha z Hradce (1316-1348). Páni z Hradce bílkovské zboží vlastnili do roku 1459 s výjimkou let 1399-1404. Po Oldřichovi získal panství jeho syn Heřman. Ten zapsal roku 1399 bílkovské zboží své dceři Elišce a jejímu manželovi Janovi z Kravař. Z tohoto zápisu víme, že v té době k bílkovskému panství patřily i další osady: Dačice, Dobrohošť, Hříšice, Chlumec, Hradišťko, Toužín, Hostkovice, Manešovice, Dolní Němčice, Lipolec a zaniklá ves Veleš. Hradečtí s Janem vedli o panství spor, který byl urovnán teprve r. 1404 smírčím rozhodnutím Jindřicha z Rožmberka. Páni z Hradce tohoto roku vykoupili panství zpět.

Sporům o panství však nebyl konec. Bílkovské zboží odkoupili dva bratři - Oldřich (zvaný Vavák) a Jan z Hradce. Po jejich smrti zdědil panství Menhart, Janův syn. Oldřichova dcera Anna si však toto dědictví nárokovala také. Její manžel Hynek Ptáček z Pirkštejna přepadl krátce před svou smrtí pro jakýsi dluh v dubnu roku 1444 hrad a městečko Bílkov, dobyl ho a pobořil. Menhart Annu pohnal r. 1447 k soudu: "... Hynče z Pirkštejna, muž někdy její, v této mírné zemi, nočním během a mocí vpadl mi v hrad můj Bílkov a v ta se zboží uvázal, kterýchž já jsem byl držení a ona to vědúcí v ten hrad a v ta všechna zboží se uvázavši, toho mi nechce sstúpiti."

Dále měl bílkovské panství v držení Menhartův syn Oldřich. Protože neměl dědice, odkázal panství bratrům Jindřichovi a Heřmanovi z Hradce. Poručník těchto sirotků prodal panství kvůli splacení dluhů roku 1459 Volfgangovi Krajíři z Krajku za 10 800 zlatých. Volfgang bílkovské panství spojil s Landštejnem a ostatními zbožími a protože hrad v Bílkově byl notně rozbořen a tudíž neobyvatelný, roku 1459 se střediskem panství staly Dačice. Hrad byl následujícího roku stržen a již nikdy nebyl obnoven. Zdivo bylo rozebráno místními na stavbu jejich domů.

Pražmové z Bílkova

Na nejstarší dochované pečeti vladyků z Bílkova z roku 1257 je vidět pouze jelení paroh, ale od 15. století jsou už vždy zobrazovány symetricky dva parohy vyrůstající z kusu lebeční kosti. Při povýšení do panského stavu roku 1625 byl Pražmům z Bílkova potvrzen jejich erb, přičemž byl štít stanoven jako dříve modrý, parohy přirozené barvy, zobrazované ovšem v praxi jako zlaté, čemuž odpovídaly i barvy přikryvadel. Dva jelení parohy v klenotu byly obvyklé od 15. století.

Kostel sv. Jana Křtitele

Citace bílkovského učitele Petra Bureše z r. 1866:

Z důležitějších budov jest prastarý nyní filiální ale dříve farní kostel sv. Jana Křtilete. Kostel ten počítají mezi nejstarší v zemi a jde v něm jako mnoha jiných pověst, že v něm apoštolové slovanští sv. Cyril a Methoděj kázali a mši svatou sloužili.

Kostel ve svých základech pochází z 15. století ač postraní kaple, které nyní používá se co sakristie a která původně byla kostelíčkem, jest mnohem starší.

K roku 1371 připomíná se při něm fara, která však v 16. věku zanikla a Bílkov i s ostatními sem přifařenými obcemi mimo Jersice přifařen byl do Dačic a od té doby dojíždí sem každou I. neděli k vykonávání služeb božích pan farář z Dačic.

Farní stavební spustlo. Až roku 1790 na místě spustlého dřevěného farního domu byla vystavěna nynější škola.

Volný v církevním místopise uvádí, že původní kostel zachoval se na evangelní straně. Pod kostelem byly v roce 1771 nalezeny 3 balzamované mrtvoly ve zcela steřelých rakvích.

Kdyby posud zachovalé podání, že svatí apoštolové moravští v Bílkově kázali a služby boží konali, historicky se potvrditi dalo, byl by původní kostel ovšem jeden z nejstarších v zemi.

Ve světovém letopise VI. 159. praví se, že Dačice byly roku 1183 vesnicí. Jádro panství v pravěku byl Bílkov, neboť v dávnověkosti příslušela část panství nynějšího k hradu Bílkovu.

Od hradu Bílkovu cestovali svatí apoštolové k poříčí Dyje do Starého Petřína, zastavili se též v Jemnici, v Telči a Třešti.

V pravěku byla hlavou provincie jemnické sídlem osady za Přemyslovců, k níž patřily oblasti V. Meziříčí, M. Budějovice, Telč, Dačice, Č. Rudolec, Brtnice. Z Jemnice cestovali pak poříčím Želetavy dále po Dyji do Starého Petřína, pak přes Znojmo. Pozváni a pohoštěni přijati od praotce hrabat Pražmů na hradě Bílkově u Dačic konali tu svatí apoštolové při vesnici Bílkově na návrší pouze hlubokou roklí odděleného od hradu svaté misie. Osada rozkládá se na břehu rybníka a protéká jí potok Vápovka přicházející od Želetavy a Říše, vynoucí se pod hradem v Č. Hrádku a byla osada Bílkov střediskem panství Dačického v pravěku.

Za doby svatého Methoděje povstal tu kostel sv. Jana Křtitele na návrší, kdež svatí věrozvěstové hlásali slovo boží v jazyku slovanském konajíce bohoslužby a při něm zřízena duchovní správa. Dačice byly tehdy asi nepatrnou vesnicí patřící k bílkovskému hradu.

Památný spis v Bílkovském chrámu Páně

Podle vyjádření našich předků, stojí Bílkovská zákristie přes tisíc roků, která ale dříve kostelem bývala - a panovalo zde náboženství pykardistické (nukardistické?). Dále se udává, že tento nynější kostel přes pět set roků stojí, od koho byl staven a na čí náklad, není znám, jenom to jisté jest, že byl farním kostelem, bydlel zde farář a vrchnost. Když pak se vrchnost a farář v roku 1589 do Dačic přeložili, zůstával zde kaplan až do roku 1775 a k této farnosti přináleželi: Bílkov, malý Pičin, Hříšice, Dobrohošť, Manešovice a Jersice. Když pak skrz nedostatek kněžstva byl kaplan z Bílkova na jiné místo přesazen a jenom každých čtrnáct dní duchovní z Dačic dojížděl do Bílkova služby Boží konat, oddělili se Budiškovice a Jersice a přidali farností k horní Slatině. - více v Bílkově nebydlel, těch prvnějšich sedm vesnic u Bilkova farnstí pozustali, sem pochovávali a každých čtrnáct dní od Dačického faráře služby Boží zde konané byli.

Dříve nebývali ve zdejším kostele žádné varhany, až pak přičiněním zdejšího obecního kováře Františka Křížka, který zde z 19. rozen byl, malý positiv zřízen byl.

V roku 1842 byl zdejší kostel až pod malé oltářky nákladem kostelním a sedmi farních obcí sklenut, dříve byl stron a khor dřevěný, zem zmozaikovaná, khor postaven zděný, varhany od toho samého kováře Františka Křížka vpravené, pedál nový přidělán, což všecko čtrnáct set a pět a třicet zlatých šajnů koštovalo.

Též roku 1842 nechala obec Bílkov od toho samého kováře Františka Křížka zhotovit hodiny na věž, které osmdesát zlatých šajnů koštovali.

V roku 1827 byl velký oltář nákladem farníků od Jána Kandusa šlatira z nové Říše štafírován.

V roku 1861 byly obarvené postranni malé oba oltářky a oštafírované nákladem Vavřince Soukupa 15. z malého Pičína za 60 zl rakouského čísla.

Od roku 1827 až do roku 1866 bylo z dobrého oumyslu od mnohých dobrodinců ze zdejší farnosti mnoho k zdejšímu chrámu Páně obětováno a darováno; totiž: byl přelitý zvonek na věži sv. Donát, pluvial, kazule, antipendia, ubrusy, polštářky, obrazy, lampy a více kostelních věcí k výzdobě kostela věnováno.

V roku 1803 byla zdejší báň šindelem pobita, kterou práci konal a řídil tesařský mistr Matěj Vacek 38 z Bilkova.

V roku letošním 1866 byla na náklad farníků zdejší báň na věži plechem pokryta. Tesařskou práci řídil a konal Václav Vacek tesařský mistr 38 z Bílkova, syn prvnějšího Matěje Vacka. Klempířskou práci konal Martin Pelant, klempířský mistr z Dačic. Malou báňku a kříž nad ní štafíroval z Dačic František Klang.

Při všech opravách tohoto kostela a báně od roku 1842 až do roku 1866 nejvíce starosti a práce obětoval a vykonal zdejší soused Vavřinec Křížek z 10. on byl roku 1842 v Bílkově rychtářem, dále jest školním dohlížitelem a přednosta kostelního výboru. V této baňce se od starodávna nacházeli některé staré stříbrné peníze a některé se k nim letos ještě přidali a zase se sem všechny dávají v sumě 33 kusu, 21 stříbrných a 12 měděných.

Tuto baňku a kříž dnes to jest 10. června 1866 sem dával zase syn a vnuk předešlých tesařských mistrů Jan Vacek 38 z Bílkova. Tohoto roku byl v Dačicích farářem Jan Samohrd, školním učitelem v Bílkově Petr Bureš, představeným obce Bílkova Matěj Přibyl 26.

Oprava této báně, tesařská práce, dříví, plech, klempířská práce, pozlacení této báňky a kříže koštovalo dohromady 600 zl. rak. čísla to jest šest set rakouského čísla, které od přifařených obcí zapravené budou.

Sbor dobrovolých hasičů Bílkov

viz.Historie sboru

Ochotnické divadlo

Počátky ochotnického divadla spadají do roku 1906, kdy na místní škole působil učitel František Kocián. Ten nadchl pro divadlo několik známých a společně 6. května 1906 sehráli v hostinci u Šlupků jednoaktovaku "Pan Franc". Následující rok byly na vánoce sehrány další dvě jednoaktovky, pokračovalo se i v roce 1908. Potom byl učitel Kocián přeložen a v obci vznikla skupina venkovské omladiny. Mládež hrála 2x až 3x do roka až do první světové války. Ke konci války namaloval Petr Fidler i oponu. Divadlo se hrálo několikrát u Syrovů a potom ve mlýně. Po založení sboru dobrovolných hasičů převzali v ochotnickém divadle iniciativu hasiči. Tak například v roce 1930 sehrál zábavní odbor sboru dobrovolných hasičů v hostinci Petra Stejskala (ve mlýně) "Vojnarku" a další hry náledovaly. Během jednoho roku sehráli i 4 premiérová představení.

Za vrchol ochotnické činnosti pamětníci považovali sehrání hry "Maryša", se kterou soubor vystupoval nejen v obci, ale i v sále městské spořitelny v Dačicích na oslavách 50 let trvání hasičského sboru v Dačicích, tedy roku 1932.

Škola

První zmínka o škole pochází z roku 1730, kdy na škole učil Dominik Tuček. Roku 1771 byl ustaven učitelem Vavřinec Bureš. Školní budova bývala původně ve Vrbové ulici (č. 5), roku 1790 byla prodána učiteli a vystavěna nová škola na místě bývalé fary nákladem hraběte z Osteinu. Tato nová škola měla jednu učební síň a světnici s kuchyňkou pro učitele.

V té době byly do Bílkova přiškoleny Dobrohošť, Hříšice a Malý Pěčín. V letech 1813-1886 na škole působili vnuci Vavřince Bureše Petr a Václav. 20 let na škole také učil Jan Vorlíček (1866-1888), který byl jmenován čestným občanem Bílkova a Dobrohoště. Dodnes ho připomíná památník vedle hasičské zbrojnice. Dle nových školských zákonů z roku 1868-1869 musely do školu povinně navštěvovat děti ve věku od 6 do 14 let, čímž počet žáků vzrostl. Z tohoto důvodu jedna učební síň již nestačila a r. 1874 byla škola rozšířena o další učebnu. Po Janu Vorlíčkovi nastoupil do funkce řídícího učitele Antonín Štěpán. Roku 1890 začala ve škole i výuka ženských prací, kterou vedla jeho manželka Marie Štěpánová (+1905). Velký počet dětí vedl k vybudování nové dvoutřídní školy. 17. 9. 1899 byla otevřena nová školní budova. Ta stará byla upravena na byt řídícího učitele. Ve školním roce 1902-1903 nastoupilo školní docházku dokonce 110 žáků nejen z Bílkova, ale i okolních obcí. V následujících letech byl počet žáků cca 80, a koncem 30. let asi 50. Antonín Štěpán odchází r. 1924 do důchodu a na jeho místo nastupuje od školního roku 1925 František Kocián a roku 1936 Marie Štěpánová. Posledním řídícím učitelem se roku 1941 stal Vladimír Tůma. Škola byla uzavřena k 31. 8. 1978 z důvodu nedostatku žáků.

Mlýn

Nejstarší známí majitelé mlýna v Bílkově byli Malíkovi. Rozsáhlé úpravy se mlýn dočkal v roce 1820. Dalším majitelem, panem Šantrůčkem, byl roku 1864 odprodán velkostatku. Ve stejném roce byl zrušen rybník patřící ke mlýnu a byl přeměněn v louku. V 80. letech 19. století velkostatek mlýn prodal mlynáři Václavu Vejmělkovi, který jej prodal dalšímu majiteli někdy v době mezi říjnem 1888 a březnem 1890. Zpráva o požáru v jedné stodole v únoru roku 1895 hovoří o majitelce paní Hruškové a o nájemci mlýna (jejím bratru) panu Bláhovi. Někdy mezi léty 1897 a 1900 získal mlýn Petr Stejskal, který zde také provozoval hostinec.

Neobývaný a schátralý mlýn byl roku 1973 stržen. Ještě v 80. letech 20. století ležel mlýnský kámen s vyraženým datem nedaleko bývalé stavby u silnice. Pokud by někdo z čtenářů těchto řádek věděl, kde se tento kámen v současnosti nachází, dejte mi prosím vědět na e-mail: jarda@bilkov.cz.

Obecní knihovna

V roce 1922 byla založena obecní knihovna s 31 knihou. Svou pravidelnou činnost zahájila o rok později. V tomto roce už činil počet výpůjček 482 knih za rok.

Použitá literatura

Beringer, Janoušek: Město a panství Dačice (1893)

Jan Bistřický: Poznámky ke středověké kolonizaci Dačic

Obecní kronika

Kronika obecné školy v Bílkově

Jan Tiray: Vlastivěda moravská (1925)

Jiří Albrecht: Kreslířovy tipy na výlety