Historie

Bílkovské panství

    K nejstarším známým rodům na jihozápadní Moravě patří i rod Ranožírovců s erbem jednoho jeleního parohu. Nejvýznamnějším z tohoto rodu byl Smil, později nazývaný z Bílkova.
    Ve 30. nebo 40. letech 13. století se Smil a jeho bratři (Jaroš, Markvart, Ratibor a snad i Ranožír) velmi často pohybovali v okolí krále Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II. Smil také krále doprovázel v letech 1254-1255 na křížovou výpravu do východních Prus a v letech 1276-1278 byl mezi královými vyslanci, kteří vyjednávali ve Vídni druhou mírovou smlouvu s Rudolfem Habsburským.
    Na přelomu 13. století začal Smil budovat v Bílkově své sídlo - hrad, po němž se poprvé jmenuje v listinách z roku 1253 a to je zároveň první písemná zpráva o Bílkově. Někdy je také uváděn jako datum první písemné zmínky rok 1238. Jde však pravěpodobně o omyl, při němž byla listina týkající se Ratibora z Bělkovic u Olomouce považována za doklad o Ratiborovi, bratrovi Smila z Bílkova a datum tak bylo posunuto o 15 let. Přesto se v roce 1988 uskutečnila v Bílkově oslava výročí 750 let založení obce.
    Zároveň s hradem začali stavět Ranožírovci v Bílkově kostel sv. Jana Křtitele, jehož sakristie byla původně kaple s rodovou hrobkou.
    Za Smilových dob vzrostl vliv i majetek rozvětveného rodu. Smil sám byl pánem rodového Rancířova, Bílkova a před rokem 1256 získal za zásluhy Zlatníky na Opavsku, které ještě toho roku prodal velehradskému kláštěru. V letech 1253-1277 byl Smil půrkrabím na Bítově. Naposledy se o Smilovi hovoří v listinách z roku 1279 a roku 1303 se uvádí už jako mrtvý.
    Po Smilovi spravoval bílkovské panství Ješek. Pravděpodobně byl Smilovým synem. Ješkovou dcerou byla zřejmě Klára z Bílkova, jejímž prostřednictvím patrně přešlo bílkovské panství roku 1339 na pány z Hradce. Klára byla druhou ženou Oldřicha z Hradce (1316-1348). Páni z Hradce bílkovské zboží vlastnili do roku 1459 s výjimkou let 1399-1404. Po Oldřichovi získal panství jeho syn Heřman. Ten zapsal roku 1399 bílkovské zboží své dceři Elišce a jejímu manželovi Janovi z Kravař. Z tohoto zápisu víme, že v té době k bílkovskému panství patřily i další osady: Dačice, Dobrohošť, Hříšice, Chlumec, Hradišťko, Toužín, Hostkovice, Manešovice, Dolní Němčice, Lipolec a zaniklá ves Veleš. Hradečtí s Janem vedli o panství spor, který byl urovnán teprve r. 1404 smírčím rozhodnutím Jindřicha z Rožmberka. Páni z Hradce tohoto roku vykoupili panství zpět.
    Sporům o panství však nebyl konec. Bílkovské zboží odkoupili dva bratři - Oldřich (zvaný Vavák) a Jan z Hradce. Po jejich smrti zdědil panství Menhart, Janův syn. Oldřichova dcera Anna si však toto dědictví nárokovala také. Její manžel Hynek Ptáček z Pirkštejna přepadl krátce před svou smrtí pro jakýsi dluh v dubnu roku 1444 hrad a městečko Bílkov, dobyl ho a pobořil. Menhart Annu pohnal r. 1447 k soudu: "... Hynče z Pirkštejna, muž někdy její, v této mírné zemi, nočním během a mocí vpadl mi v hrad můj Bílkov a v ta se zboží uvázal, kterýchž já jsem byl držení a ona to vědúcí v ten hrad a v ta všechna zboží se uvázavši, toho mi nechce sstúpiti."
    Dále měl bílkovské panství v držení Menhartův syn Oldřich. Protože neměl dědice, odkázal panství bratrům Jindřichovi a Heřmanovi z Hradce. Poručník těchto sirotků prodal panství kvůli splacení dluhů roku 1459 Volfgangovi Krajíři z Krajku za 10 800 zlatých. Volfgang bílkovské panství spojil s Landštejnem a ostatními zbožími a protože hrad v Bílkově byl notně rozbořen a tudíž neobyvatelný, roku
1459 se střediskem panství staly Dačice. Hrad byl následujícího roku stržen a již nikdy nebyl obnoven. Zdivo bylo rozebráno místními na stavbu jejich domů.

Pražmové z Bílkova
Na nejstarší dochované pečeti vladyků z Bílkova z roku 1257 je vidět pouze jelení paroh, ale od 15. století jsou už vždy zobrazovány symetricky dva parohy vyrůstající z kusu lebeční kosti. Při povýšení do panského stavu roku 1625 byl Pražmům z Bílkova potvrzen jejich erb, přičemž byl štít stanoven jako dříve modrý, parohy přirozené barvy, zobrazované ovšem v praxi jako zlaté, čemuž odpovídaly i barvy přikryvadel. Dva jelení parohy v klenotu byly obvyklé od 15. století.



Kostel sv. Jana Křtitele


Citace bílkovského učitele Petra Bureše z r. 1866:

Z důležitějších budov jest prastarý nyní filiální ale dříve farní kostel sv. Jana Křtilete. Kostel ten počítají mezi nejstarší v zemi a jde v něm jako mnoha jiných pověst, že v něm apoštolové slovanští sv. Cyril a Methoděj kázali a mši svatou sloužili.
Kostel ve svých základech pochází z 15. století ač postraní kaple, které nyní používá se co sakristie a která původně byla kostelíčkem, jest mnohem starší.
K roku 1371 připomíná se při něm fara, která však v 16. věku zanikla a Bílkov i s ostatními sem přifařenými obcemi mimo Jersice přifařen byl do Dačic a od té doby dojíždí sem každou I. neděli k vykonávání služeb božích pan farář z Dačic.
Farní stavební spustlo. Až roku 1790 na místě spustlého dřevěného farního domu byla vystavěna nynější škola.

Volný v církevním místopise uvádí, že původní kostel zachoval se na evangelní straně. Pod kostelem byly v roce 1771 nalezeny 3 balzamované mrtvoly ve zcela steřelých rakvích.
Kdyby posud zachovalé podání, že svatí apoštolové moravští v Bílkově kázali a služby boží konali, historicky se potvrditi dalo, byl by původní kostel ovšem jeden z nejstarších v zemi.
Ve světovém letopise VI. 159. praví se, že Dačice byly roku 1183 vesnicí. Jádro panství v pravěku byl Bílkov, neboť v dávnověkosti příslušela část panství nynějšího k hradu Bílkovu.
Od hradu Bílkovu cestovali svatí apoštolové k poříčí Dyje do Starého Petřína, zastavili se též v Jemnici, v Telči a Třešti.
V pravěku byla hlavou provincie jemnické sídlem osady za Přemyslovců, k níž patřily oblasti V. Meziříčí, M. Budějovice, Telč, Dačice, Č. Rudolec, Brtnice. Z Jemnice cestovali pak poříčím Želetavy dále po Dyji do Starého Petřína, pak přes Znojmo. Pozváni a pohoštěni přijati od praotce hrabat Pražmů na hradě Bílkově u Dačic konali tu svatí apoštolové při vesnici Bílkově na návrší pouze hlubokou roklí odděleného od hradu svaté misie. Osada rozkládá se na břehu rybníka a protéká jí potok Vápovka přicházející od Želetavy a Říše, vynoucí se pod hradem v Č. Hrádku a byla osada Bílkov střediskem panství Dačického v pravěku.
Za doby svatého Methoděje povstal tu kostel sv. Jana Křtitele na návrší, kdež svatí věrozvěstové hlásali slovo boží v jazyku slovanském konajíce bohoslužby a při něm zřízena duchovní správa. Dačice byly tehdy asi nepatrnou vesnicí patřící k bílkovskému hradu.

Památný spis v Bílkovském chrámu Páně
Podle vyjádření našich předků, stojí Bílkovská zákristie přes tisíc roků, která ale dříve kostelem bývala - a panovalo zde náboženství pykardistické (nukardistické?). Dále se udává, že tento nynější kostel přes pět set roků stojí, od koho byl staven a na čí náklad, není znám, jenom to jisté jest, že byl farním kostelem, bydlel zde farář a vrchnost. Když pak se vrchnost a farář v roku 1589 do Dačic přeložili, zůstával zde kaplan až do roku 1775 a k této farnosti přináleželi: Bílkov, malý Pičin, Hříšice, Dobrohošť, Manešovice a Jersice. Když pak skrz nedostatek kněžstva byl kaplan z Bílkova na jiné místo přesazen a jenom každých čtrnáct dní duchovní z Dačic dojížděl do Bílkova služby Boží konat, oddělili se Budiškovice a Jersice a přidali farností k horní Slatině. - více v Bílkově nebydlel, těch prvnějšich sedm vesnic u Bilkova farnstí pozustali, sem pochovávali a každých čtrnáct dní od Dačického faráře služby Boží zde konané byli.
Dříve nebývali ve zdejším kostele žádné varhany, až pak přičiněn
ím zdejšího obecního kováře Františka Křížka, který zde z 19. rozen byl, malý positiv zřízen byl.
V roku 1842 byl zdejší kostel až pod malé oltářky nákladem kostelním a sedmi farních obcí sklenut, dříve byl stron a khor dřevěný, zem zmozaikovaná, khor postaven zděný, varhany od toho samého kováře Františka Křížka vpravené, pedál nový přidělán, což všecko čtrnáct set a pět a třicet zlatých šajnů koštovalo.
Též roku 1842 nechala obec Bílkov od toho samého kováře Františka Křížka zhotovit hodiny na věž, které osmdesát zlatých šajnů koštovali.
V roku 1827 byl velký oltář nákladem farníků od Jána Kandusa šlatira z nové Říše štafírován.
V roku 1861 byly obarvené postranni malé oba oltářky a oštafírované nákladem Vavřince Soukupa 15. z malého Pičína za 60 zl rakouského čísla.
Od roku 1827 až do roku 1866 bylo z dobrého oumyslu od mnohých dobrodinců ze zdejší farnosti mnoho k zdejšímu chrámu Páně obětováno a darováno; totiž: byl přelitý zvonek na věži sv. Donát, pluvial, kazule, antipendia, ubrusy, polštářky, obrazy, lampy a více kostelních věcí k výzdobě kostela věnováno.
V roku 1803 byla zdejší báň šindelem pobita, kterou práci konal a řídil tesařský mistr Matěj Vacek 38 z Bilkova.
V roku letošním 1866 byla na náklad farníků zdejší báň na věži plechem pokryta. Tesařskou práci řídil a konal Václav Vacek tesařský mistr 38 z Bílkova, syn prvnějšího Matěje Vacka. Klempířskou práci konal Martin Pelant, klempířský mistr z Dačic. Malou báňku a kříž nad ní štafíroval z Dačic František Klang.
Při všech opravách tohoto kostela a báně od roku 1842 až do roku 1866 nejvíce starosti a práce obětoval a vykonal zdejší soused Vavřinec Křížek z 10. on byl roku 1842 v Bílkově rychtářem, dále jest školním dohlížitelem a přednosta kostelního výboru. V této baňce se od starodávna nacházeli některé staré stříbrné peníze a některé se k nim letos ještě přidali a zase se sem všechny dávají v sumě 33 kusu, 21 stříbrných a 12 měděných.
Tuto baňku a kříž dnes to jest 10. června 1866 sem dával zase syn a vnuk předešlých tesařských mistrů Jan Vacek 38 z Bílkova. Tohoto roku byl v Dačicích farářem Jan Samohrd, školním učitelem v Bílkově Petr Bureš, představeným obce Bílkova Matěj Přibyl 26.
Oprava této báně, tesařská práce, dříví, plech, klempířská práce, pozlacení této báňky a kříže koštovalo dohromady 600 zl. rak. čísla to jest šest set rakouského čísla, které od přifařenýc
h obcí zapravené budou.




Sbor dobrovolých hasičů Bílkov

viz. http://www.bilkov.cz/sdh-bilkov/historie-sboru
 

Ochotnické divadlo

    Počátky ochotnického divadla spadají do roku 1906, kdy na místní škole působil učitel František Kocián. Ten nadchl pro divadlo několik známých a společně 6. května 1906 sehráli v hostinci u Šlupků jednoaktovaku "Pan Franc". Následující rok byly na vánoce sehrány další dvě jednoaktovky, pokračovalo se i v roce 1908. Potom byl učitel Kocián přeložen a v obci vznikla skupina venkovské omladiny. Mládež hrála 2x až 3x do roka až do první světové války. Ke konci války namaloval Petr Fidler i oponu. Divadlo se hrálo několikrát u Syrovů a potom ve mlýně. Po založení sboru dobrovolných hasičů převzali v ochotnickém divadle iniciativu hasiči. Tak například v roce 1930 sehrál zábavní odbor sboru dobrovolných hasičů v hostinci Petra Stejskala (ve mlýně) "Vojnarku" a další hry náledovaly. Během jednoho roku sehráli i 4 premiérová představení.
    Za vrchol ochotnické činnosti pamětníci považovali sehrání hry "Maryša", se kterou soubor vystupoval nejen v obci, ale i v sále městské spořitelny v Dačicích na oslavách 50 let trvání hasičského sboru v Dačicích, tedy roku 1932.
 
 

Škola

    První zmínka o škole pochází z roku 1730, kdy na škole učil Dominik Tuček. Roku 1771 byl ustaven učitelem Vavřinec Bureš. Školní budova bývala původně ve Vrbové ulici (č. 5), roku 1790 byla prodána učiteli a vystavěna nová škola na místě bývalé fary nákladem hraběte z Osteinu. Tato nová škola měla jednu učební síň a světnici s kuchyňkou pro učitele.
    V té době byly do Bílkova přiškoleny Dobrohošť, Hříšice a Malý Pěčín. V letech 1813-1886 na škole působili vnuci Vavřince Bureše Petr a Václav. 20 let na škole také učil Jan Vorlíček (1866-1888), který byl jmenován čestným občanem Bílkova a Dobrohoště. Dodnes ho připomíná památník vedle hasičské zbrojnice.
    Dle nových školských zákonů z roku 1868-1869 musely do školu povinně navštěvovat děti ve věku od 6 do 14 let, čímž počet žáků vzrostl. Z tohoto důvodu jedna učební síň již nestačila a r. 1874 byla škola rozšířena o další učebnu.
    Po Janu Vorlíčkovi nastoupil do funkce řídícího učitele Antonín Štěpán. Roku 1890 začala ve škole i výuka ženských prací, kterou vedla jeho manželka Marie Štěpánová (+1905).
    Velký počet dětí vedl k vybudování nové dvoutřídní školy. 17. 9. 1899 byla otevřena nová školní budova. Ta stará byla upravena na byt řídícího učitele. Ve školním roce 1902-1903 nastoupilo školní docházku dokonce 110 žáků nejen z Bílkova, ale i okolních obcí. V následujících letech byl počet žáků cca 80, a koncem 30. let asi 50. Antonín Štěpán odchází r. 1924 do důchodu a na jeho místo nastupuje od školního roku 1925 František Kocián a roku 1936 Marie Štěpánová. Posledním řídícím učitelem se roku 1941 stal Vladimír Tůma. Škola byla uzavřena k 31. 8. 1978 z důvodu nedostatku žáků.
 


Mlýn

    Nejstarší známí majitelé mlýna v Bílkově byli Malíkovi. Rozsáhlé úpravy se mlýn dočkal v roce 1820. Dalším majitelem, panem Šantrůčkem, byl roku 1864 odprodán velkostatku. Ve stejném roce byl zrušen rybník patřící ke mlýnu a byl přeměněn v louku. V 80. letech 19. století velkostatek mlýn prodal mlynáři Václavu Vejmělkovi, který jej prodal dalšímu majiteli někdy v době mezi říjnem 1888 a březnem 1890. Zpráva o požáru v jedné stodole v únoru roku 1895 hovoří o majitelce paní Hruškové a o nájemci mlýna (jejím bratru) panu Bláhovi. Někdy mezi léty 1897 a 1900 získal mlýn Petr Stejskal, který zde také provozoval hostinec.
    Neobývaný a schátralý mlýn byl roku 1973 stržen. Ještě v 80. letech 20. století ležel mlýnský kámen s vyraženým datem nedaleko bývalé stavby u silnice. Pokud by někdo z čtenářů těchto řádek věděl, kde se tento kámen v současnosti nachází, dejte mi prosím vědět na e-mail: jarda@bilkov.cz.



Obecní knihovna

    V roce 1922 byla založena obecní knihovna s 31 knihou. Svou pravidelnou činnost zahájila o rok později. V tomto roce už činil počet výpůjček 482 knih za rok.













Použitá literatura:
Beringer, Janoušek: Město a panství Dačice (1893)
Jan Bistřický: Poznámky ke středověké kolonizaci Dačic
Obecní kronika
Kronika obecné školy v Bílkově
Jan Tiray: Vlastivěda moravská (1925)
Jiří Albrecht: Kreslířovy tipy na výlety





Podřízené stránky (1): Historické fotografie
Comments